Rozhodnutí Komise (EU) 2016/2084 ze dne 10. června 2016 o státní podpoře SA.38132 (2015/C) (ex 2014/NN) – dodatečná vyrovnávací platba za závazek veřejné služby pro společnost Arfea (oznámeno pod číslem C(2012) 3472) (Text s významem pro EHP )

Tento náhled textu slouží k rychlé orientaci. Formátovaný text a další informace k předpisu dokument 32016D2084 najdete na stránkách systému Eurlex, který je provozovaný Evropskou unií.
   
            
               CS
            
               Úřední věstník Evropské unie
            
               L 321/57
            
   
   ROZHODNUTÍ KOMISE (EU) 2016/2084
   ze dne 10. června 2016
   o státní podpoře SA.38132 (2015/C) (ex 2014/NN) – dodatečná vyrovnávací platba za závazek veřejné služby pro společnost Arfea
   
      
         (oznámeno pod číslem C(2012) 3472)
      
   
   (Pouze italské znění je závazné)
   (Text s významem pro EHP)
   EVROPSKÁ KOMISE,
   s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 108 odst. 2 první pododstavec této smlouvy,
   s ohledem na Dohodu o Evropském hospodářském prostoru, a zejména na čl. 62 odst. 1 písm. a) této dohody,
   poté, co vyzvala zúčastněné strany, aby podle výše uvedených ustanovení (1) předložily své připomínky, a s ohledem na tyto připomínky,
   vzhledem k těmto důvodům:
   1.   POSTUP
   
   
               (1)
            
               Elektronickým oznámením ze dne 9. ledna 2014 oznámily italské orgány, podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy, dodatečnou vyrovnávací platbu poskytnutou společnosti Arfea – Aziende Riunite Filovie ed Autolinee (dále jen „Arfea“) – na poskytování služeb osobní autobusové dopravy na základě koncesí vydaných regionem Piemont (dále jen „region“) v období let 1997–1998 (dále jen „posuzované období“) v rámci výkonu rozsudku regionálního správního soudu pro Piemont.
            
   
               (2)
            
               Toto oznámení bylo zaevidováno pod číslem jednacím SA.38132. V návaznosti na žádost o informace zaslanou Komisí dne 7. února 2014 za účelem objasnění, zda dodatečná vyrovnávací platba byla uhrazena, dne 11. března 2014 region potvrdil, že dodatečnou vyrovnávací platbu společnosti Arfea uhradil dne 7. února 2014, tj. poté, co italská vláda oznámila opatření Komisi. Opatření je tedy považováno za neoznámené opatření.
            
   
               (3)
            
               V návaznosti na žádost o informace zaslanou Komisí dne 24. července 2014 italské orgány předaly další informace dne 7. dubna 2014, dne 21. května 2014 a rovněž dne 20. srpna 2014.
            
   
               (4)
            
               Dopisem ze dne 23. února 2015 Komise Itálii sdělila, že se v souvislosti s podporou rozhodla zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“). Dopisem ze dne 16. dubna 2015 italské orgány předložily své připomínky k rozhodnutí o zahájení řízení.
            
   
               (5)
            
               V rozhodnutí o zahájení řízení zveřejněném v Úředním věstníku Evropské unie
                   (2) Komise vyzvala zúčastněné strany, aby k tomuto opatření předložily připomínky.
            
   
               (6)
            
               Jedinou dotčenou stranou, která v reakci na rozhodnutí o zahájení řízení připomínky předložila, byla společnost Arfea jako příjemce podpory. Připomínky byly doručeny dne 30. července 2015 a dne 18. srpna 2015 byly předány Itálii, aby na ně mohla reagovat. Vyjádření Itálie bylo doručeno dopisem ze dne 24. září 2015.
            
   2.   PODROBNÝ POPIS PODPORY
   
   2.1   Společnost a poskytované služby
   
   
               (7)
            
               Arfea je soukromou společností, která poskytuje služby místní veřejné dopravy na základě koncesí, jakož i služby soukromé komerční dopravy. Konkrétně podle italských orgánů společnost Arfea po celé posuzované období (1997 a 1998) provozovala síť autobusových spojů jako držitel koncese v provinciích Alessandria a Asti (dále jen „provincie“). Společnost poskytovala také další soukromé služby, jako jsou služby cestovního ruchu a pronájem autobusů.
            
   
               (8)
            
               Podle informací předaných italskými orgány za výše uvedenou službu vztahující se k období let 1997–1998 region již společnosti Arfea vyplatil veřejné příspěvky v souladu s usnesením Regionální rady (D.G.R.) č. 658-2041 ze dne 16. února 1984 (dále jen „usnesení z roku 1984“), kterým se provádí zákon č. 151/1981 (3) a regionální zákon č. 16/1982 (4). Uvedené zákony stanovily pravidla týkající se poskytování veřejných příspěvků na investice a provozní schodky institucí nebo podniků poskytujících služby osobní dopravy. Podle článku 1 regionálního zákona č. 16/82 se jedná o služby „obvykle určené pro kolektivní přepravu osob nebo věcí poskytované nepřetržitě nebo pravidelně s tarify, jízdními řády, frekvencemi a trasami, které jsou stanoveny předem, a pro všechny skupiny zákazníků“. V roce 1997 společnost Arfea také požádala a od regionu získala další veřejné příspěvky podle článku 12 zákona č. 472/1999 na rok 1997. Vzhledem k tomu, že tyto veřejné příspěvky byly společnosti Arfea poskytnuty více než deset let předtím, než Komise italskému státu zaslala svou první žádost o informace, nebudou tyto příspěvky v rámci probíhajícího řízení předmětem posuzování.
            
   
               (9)
            
               V roce 2007 v návaznosti na rozsudek italského nejvyššího správního soudu (Consiglio di Stato), kterým bylo se zpětnou platností poskytnuto vyrovnání za veřejnou službu poskytovateli přepravních služeb přímo na základě nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 (5), navíc k vyrovnání, které již tento poskytovatel obdržel na základě vnitrostátního zákona (6), společnost Arfea požádala region o dodatečnou vyrovnávací platbu za veřejnou službu na základě uvedeného nařízení, a to za hospodářské nevýhody, jež měla utrpět v důsledku údajného uložení závazků veřejné služby (dále jen „závazky veřejné služby“) v letech 1997 a 1998. Podle společnosti Arfea obdržená částka vyrovnání, vypočtená na základě vnitrostátních právních předpisů, nestačila na úplné vyrovnání provozních schodků ze závazků veřejné služby. Tato žádost byla regionem zamítnuta oznámeními ze dne 14. května 2007 a ze dne 25. ledna 2008. Podáním odvolání č. 913/2007 a č. 438/2008 společnost Arfea a další poskytovatelé služeb napadli výše uvedená oznámení, kterými byly jejich žádosti o dodatečnou vyrovnávací platbu zamítnuty.
            
   2.2   Rozsudky regionálního správního soudu pro Piemont
   
   
               (10)
            
               Rozsudky ze dne 18. února 2010 (č. 976 a č. 977/2010) regionální správní soud pro Piemont vyhověl odvolání společnosti Arfea, když dospěl k závěru, že uvedená společnost má právo obdržet dodatečnou vyrovnávací platbu za splněnou veřejnou službu v souladu s nařízením (EHS) č. 1191/69.
            
   
               (11)
            
               V uvedených rozsudcích regionální správní soud pro Piemont prohlásil, že podniku, který provozuje veřejnou službu, nelze odepřít vyrovnání nákladů skutečně vynaložených při poskytování této služby. Nepřiměřená úroveň příspěvku poskytnutého Itálií by představovala neodůvodněné znevýhodnění pro společnost, která je držitelem koncese. Regionální správní soud pro Piemont měl dále za to, že společnost Arfea má právo za veřejnou službu obdržet vyrovnání i bez předchozí žádosti o zrušení závazků veřejné služby. Podle regionálního správního soudu pro Piemont měl přesnou výši dodatečné vyrovnávací platby dlužné společnosti Arfea určit region na základě spolehlivých údajů dovoditelných z účetnictví společnosti, dokládajících rozdíl mezi náklady přiřaditelnými té části činnosti společnosti Arfea, které se týká závazek veřejné služby, a odpovídajícími příjmy. Region však výši vyrovnání, které mělo být společnosti Arfea vyplaceno podle rozhodnutí regionálního správního soudu, nevypočítal.
            
   
               (12)
            
               Usneseními o opatření důkazů č. 198 a č. 199 ze dne 14. února 2013 regionální správní soud pro Piemont jmenoval znalce (dále jen „znalec“), jehož úkolem bylo ověřit, zda částky požadované společností Arfea (1 446 526 EUR za rok 1997 a 421 884 EUR za rok 1998) byly vypočítány v souladu s nařízením (EHS) č. 1191/69 a body 87 až 95 rozsudku ve věci Altmark
                   (7). Z rozsudků regionálního správního soudu (řízení o výkonu rozhodnutí) č. 1070 a č. 1071/2013 ze dne 10. října 2013 vyplývá, že znalec ověřil, že hospodářská nevýhoda v podobě nedostatečného vyrovnání, kterou utrpěla společnost Arfea, činila 1 196 780 EUR za rok 1997 a 102 814 EUR za rok 1998. Regionální správní soud vyčíslil výši dodatečné vyrovnávací platby, kterou byl tedy region povinen společnosti Arfea uhradit, a úhradu uvedených částek nařídil do 7. února 2014. Italské orgány potvrdily, že uvedené částky byly společnosti Arfea regionem vyplaceny dne 7. února 2014.
            
   
               (13)
            
               Úhrada těchto dodatečných vyrovnávacích plateb společnosti Arfea ze strany regionu na základě rozsudků č. 1070 a č. 1071/2013 představuje neoznámené opatření, které je předmětem tohoto rozhodnutí.
            
   2.3   Výše dodatečné vyrovnávací platby
   
   
               (14)
            
               Jak je uvedeno v předchozí části, regionální správní soud jmenoval znalce, aby určil výši dodatečné vyrovnávací platby dlužné společnosti Arfea ze strany regionu. Dne 17. června 2013 znalec předložil dva posudky, jeden pro rok 1997 a jeden pro rok 1998. Znalec provedl účetní opravy výše vyrovnání vypočítané poradci společnosti Arfea, ale potvrdil, že metodika použitá pro výpočet dodatečné vyrovnávací platby je v souladu s články 10 a následujícími nařízení (EHS) č. 1191/69 a body 87 až 95 rozsudku ve věci Altmark. Znalec použil tuto metodiku:
               
                           (a)
                        
                           vypočetl se rozdíl mezi čistými náklady a příjmy vyplývajícími z plnění závazků veřejné služby;
                        
               
                           b)
                        
                           z částky vypočtené v bodě a) se odečetly veřejné příspěvky již poskytnuté společnosti Arfea (dále jen „zjištěný schodek“);
                        
               
                           c)
                        
                           zjištěný schodek se pak porovnal s čistým finančním dopadem, který „odpovídá součtu pozitivních nebo negativních dopadů, které má plnění závazku veřejné služby na náklady a příjmy provozovatele veřejných služeb“ podle přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 (8). Za tímto účelem znalec vypočítal čistý finanční dopad podle metodiky obsažené v uvedené příloze (9).
                        
            
   
               (15)
            
               Ve svých posudcích znalec vysvětluje, že údaje použité pro účely ověřování byly regionem potvrzeny. Na rozdíl od tvrzení italských orgánů se znalec domnívá, že z účetnictví společnosti Arfea lze určit náklady vzniklé v souvislosti s plněním závazků veřejné služby údajně uložených regionem Piemont. Podle znalce lze některé náklady přiřadit přímo, zatímco některé společné náklady lze rozdělit pouze nepřímým přiřazením takovýchto nákladů veřejným a soukromým činnostem společnosti Arfea. Nepřímé přiřazení společných nákladů bylo provedeno na základě parametrů uvedených v tzv. „základním modelu“, který vypracovala společnost Arfea údajně v souladu s pokyny poskytnutými regionem (tzv. „pokyny 97“). Tyto parametry uváděly procento činnosti týkající se veřejné služby městské a meziměstské dopravy poskytované v regionu a procento jiných činností soukromé povahy (např. pronájem autobusů). Znalec tato procenta použil na společné náklady, které nebylo údajně možné účetně rozdělit.
            
   
               (16)
            
               Pokud jde o soulad s rozsudkem ve věci Altmark, znalec se nevyjadřuje k otázce toho, zda byla společnost Arfea skutečně pověřena jasně vymezenými závazky veřejné služby, neboť to nespadá do jeho pověření. Znalec potvrzuje, že parametry pro výpočet veřejných příspěvků byly stanoveny usnesením z roku 1984 a že dodatečná vyrovnávací platba ověřovaná v jeho posudcích nepřekročila částku potřebnou k pokrytí všech nebo části nákladů vzniklých v souvislosti s plněním závazků veřejné služby, s přihlédnutím k příslušným příjmům a přiměřenému zisku z plnění těchto závazků.
            
   
               (17)
            
               Znalec souhlasí s výpočty provedenými poradci společnosti Arfea, pokud jde o přiměřený zisk, definovaný jako průměrná návratnost kapitálu, a to na základě těchto hypotéz:
               
                           a)
                        
                           investovaný kapitál byl vypočten jako čistá aktiva společnosti Arfea vyplývající z účetnictví (7,98 miliardy ITL v roce 1997) minus regionální příspěvky na investice. Tato částka byla následně snížena, aby odrážela část aktiv použitých pro poskytování pouze veřejných služeb, za použití příslušného procenta činností společnosti Arfea. Výsledná částka za rok 1997 činila 1,6 miliardy ITL;
                        
               
                           b)
                        
                           na základě vzorce zvoleného poradcem pro výpočet požadovaného výnosu z investovaného kapitálu činila míra výnosu 12,39 % za rok 1997 a 10,81 % za rok 1998.
                        
            
   
               (18)
            
               V neposlední řadě znalec tvrdí, že jednotkové náklady společnosti Arfea v letech 1997 a 1998 odpovídají jednotkovým nákladům průměrného správně řízeného podniku, který poskytuje obdobné služby na trhu.
            
   
               (19)
            
               Z tohoto důvodu by tedy dodatečné vyrovnávací platby za rok 1997 a za rok 1998 (1 196 780 EUR za rok 1997 a 102 814 EUR za rok 1998) odpovídaly rozdílu mezi zjištěným schodkem a čistým finančním dopadem minus veřejné příspěvky již poskytnuté regionem.
            
   2.4   Koncesní smlouvy
   
   
               (20)
            
               Italské orgány poskytly kopie 28 koncesí (specifikace koncese) vydaných společnosti Arfea provinciemi na poskytování služeb na 27 regionálních trasách a na jedné meziregionální trase s různou dobou platnosti. Některé z koncesí byly jasně platné během posuzovaného období, zatímco u jiných neexistuje důkaz o jejich obnově, ale pouze o následných změnách.
               
                           Koncese
                        
                           Platnost
                        
                           
                                       1.
                                    
                                       Alessandria – Voghera (meziregionální služba)
                                    
                        
                           1996
                        
                           
                                       2.
                                    
                                       Acqui – Mombaruzzo
                                    
                        
                           15.9.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v září 1996
                        
                           
                                       3.
                                    
                                       Acqui – Spinetta – průmyslové závody (spoje pro pracující)
                                    
                        
                           1996 – důkaz existence změn, z nichž poslední v říjnu 1998
                        
                           
                                       4.
                                    
                                       Oviglio – Asti fs
                                    
                        
                           18.10.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v září 1996
                        
                           
                                       5.
                                    
                                       Alessandria – Mirabello – Casale
                                    
                        
                           1986 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1994
                        
                           
                                       6.
                                    
                                       Alessandria – Ovada
                                    
                        
                           1.6.1997–31.12.1997 (podepsaná v roce 1999 – koncese zmiňuje platby ze strany společnosti Arfea pro rok 1997 i pro rok 1998)
                        
                           
                                       7.
                                    
                                       Altavilla – Casale
                                    
                        
                           1983 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1994
                        
                           
                                       8.
                                    
                                       Arquata – Spinetta – Alessandria – průmyslové závody Michelin a Montedison (spoj pro pracující)
                                    
                        
                           1997 (podepsaná v roce 1998)
                        
                           
                                       9.
                                    
                                       Cassano Spinola – Novi – průmyslový závod (ILVA)
                                    
                        
                           15.9.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v září 1997
                        
                           
                                       10.
                                    
                                       Avolasca – Tortona
                                    
                        
                           1.3.1983–31.12.1983 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1995
                        
                           
                                       11.
                                    
                                       Moretti – Acqui Terme
                                    
                        
                           15.9.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1996
                        
                           
                                       12.
                                    
                                       Novi Ligure – Tortona
                                    
                        
                           1998 (je zmíněna předchozí koncese z roku 1994)
                        
                           
                                       13.
                                    
                                       Sarizzola – Tortona
                                    
                        
                           15.9.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1995
                        
                           
                                       14.
                                    
                                       Fontanile – Alessandria
                                    
                        
                           15.9.1993–31.12.1993 – podepsaná v roce 1996
                        
                           
                                       15.
                                    
                                       Isola S. Antonio – Tortona
                                    
                        
                           8.11.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1996
                        
                           
                                       16.
                                    
                                       Mombaruzzo – Quattordio
                                    
                        
                           1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v listopadu 1996
                        
                           
                                       17.
                                    
                                       Altavilla – Alessandria
                                    
                        
                           18.10.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v červnu 1996
                        
                           
                                       18.
                                    
                                       Arquata – Tortona
                                    
                        
                           29.9.1997–31.12.1998 – podepsaná v roce 1999
                        
                           
                                       19.
                                    
                                       Garbagna – Tortona
                                    
                        
                           1997 – podepsaná v říjnu 1998
                        
                           
                                       20.
                                    
                                       Bassignana – Alessandria
                                    
                        
                           18.10.1993–31.12.1993 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1997
                        
                           
                                       21.
                                    
                                       Caldirola – Alessandria
                                    
                        
                           1.4.1996–31.12.1996 – podepsaná v listopadu 1996
                        
                           
                                       22.
                                    
                                       Masio – Alessandria
                                    
                        
                           18.10.1993–31.12.1993 – poslední změny dohodnuty v říjnu 1997 od dubna 1997
                        
                           
                                       23.
                                    
                                       Quattordio – Alessandria
                                    
                        
                           žádost z roku 1993 – důkaz o obnově z let 1994, 1995, 1996 a 1997
                        
                           
                                       24.
                                    
                                       S. Agata Fossili – Tortona
                                    
                        
                           1.4.1992–31.12.1992 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1995
                        
                           
                                       25.
                                    
                                       Torre Garofoli – Tortona
                                    
                        
                           1973 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1993
                        
                           
                                       26.
                                    
                                       Castelnuovo S. – Spinetta M.
                                    
                        
                           1981 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1997
                        
                           
                                       27.
                                    
                                       Acqui – Alessandria
                                    
                        
                           1994 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1999
                        
                           
                                       28.
                                    
                                       Alessandria – Acqui Terme
                                    
                        
                           1994 – důkaz existence změn, z nichž poslední v roce 1996
                        
            
   
               (21)
            
               Všechny dohody předpokládaly roční koncese, jejichž obnova podléhala předložení žádosti alespoň měsíc před koncem platnosti a uhrazení poplatku za koncesi. Všechny koncese předpokládají, že služby jsou poskytovány zcela na riziko podniku. Několik koncesí odkazuje na regionální tabulky, které stanoví tarify. Pět koncesí uvádí, že poskytování služby nezakládá právo na dotace nebo vyrovnání jakéhokoli druhu. Zbývajících 23 koncesí uvádí, že přístup k veřejným příspěvkům podléhá dodržování ustanovení koncesí a že související výpočty musí být prováděny na základě usnesení z roku 1984 (10).
            
   2.5   Důvody pro zahájení řízení
   
   
               (22)
            
               Jak je vysvětleno v rozhodnutí o zahájení řízení, Komise měla řadu pochybností, pokud jde o slučitelnost opatření s vnitřním trhem.
            
   
               (23)
            
               Komise především pochybovala, že čtyři kritéria stanovená Soudním dvorem Evropské unie („Soudní dvůr“) v rozsudku ve věci Altmark jsou splněna.
            
   
               (24)
            
               Zadruhé měla Komise pochybnosti o tom, zda je dotčené opatření vyňato z oznamovací povinnosti podle čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69. Komise zejména vyjádřila pochybnosti, pokud jde o skutečnost, že zaprvé region jednostranně uložil společnosti Arfea závazek veřejné služby a zadruhé že posuzované vyrovnání je v souladu se všemi ustanoveními nařízení (EHS) č. 1191/69. Pokud by ani jedna z obou podmínek nebyla splněna, bylo by nutné posoudit slučitelnost oznámeného opatření podle nařízení (ES) č. 1370/2007.
            
   
               (25)
            
               Zatřetí měla Komise pochybnosti, pokud jde o slučitelnost posuzovaného opatření podle nařízení (ES) č. 1370/2007. Komise pochybovala, že společnost Arfea byla pověřena plněním závazků veřejné služby podle nařízení (ES) č. 1370/2007 smlouvou o veřejných službách nebo uplatněním obecných pravidel. I kdyby koncesní smlouvy mohly být považovány za smlouvy o veřejných službách, Komise pochybovala, že by splňovaly ustanovení článku 4 nařízení (ES) č. 1370/2007, který stanoví povinný obsah smluv o veřejných službách. Komise měla rovněž pochybnosti o tom, zda vyrovnávací platba poskytnutá společnosti Arfea byla vypočtena v souladu s ustanoveními nařízení (ES) č. 1370/2007 tak, aby se zabránilo nadměrnému poskytnutí kompenzací.
            
   
               (26)
            
               Začtvrté měla Komise pochybnosti, pokud jde o přesnou povahu dotčeného opatření. Komise zejména pochybovala, že by posuzované opatření mohlo být namísto poskytnutí vyrovnání za veřejnou službu považováno za náhradu škod způsobených protiprávním jednáním, která nepředstavuje zvýhodnění podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy.
            
   3.   PŘIPOMÍNKY ITÁLIE
   
   
               (27)
            
               Italské orgány mají za to, že oznámené opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, zejména protože nesplňuje všechna kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudku ve věci Altmark. Italské orgány se kromě toho domnívají, že vyrovnání poskytnuté regionem nebylo v souladu ani s nařízením (EHS) č. 1191/69, ani s nařízením (ES) č. 1370/2007. V této souvislosti Itálie v zásadě předložila tyto argumenty.
            
   
               (28)
            
               Italské orgány zdůraznily, že v dotčeném období nedošlo ani k jednostrannému, ani ke smluvnímu uložení závazků veřejné služby na provozování autobusové dopravy. Zaprvé Itálie tvrdí, že společnost Arfea provozovala svou činnost na základě koncesí, které musely být každoročně obnovovány na základě předchozí žádosti podniku provozujícího službu. Tyto koncese (celkem 28 koncesí vyjmenovaných v 19. bodě odůvodnění) předpokládaly povinnost přijmout systém tarifů schválený regionem pro předem stanovenou trasu výměnou za výhradní právo poskytovat dotčené služby, avšak neuváděly konkrétní závazky veřejné služby podle článku 2 nařízení (EHS) č. 1191/69. Obdobně podle italských orgánů koncese neuváděly předem stanovené parametry pro vyrovnání ve vztahu ke konkrétním závazkům veřejné služby. Poskytnutí vyrovnání ex post prostřednictvím rozsudku italského soudu by bylo s tímto požadavkem neslučitelné.
            
   
               (29)
            
               Zadruhé všechny specifikace koncese uvádějí, že „riziko poskytování služby nese v plné míře provozující podnik“ a že příslušné náklady jsou zcela k tíži objednatele. Přestože koncese poskytnuté italskými orgány stanovily, že riziko za poskytování služby nese v plné míře podnik, společnost Arfea opakovaně požádala o jejich prodloužení.
            
   
               (30)
            
               Zatřetí ze specifikací koncese dále vyplývá, že trasy obsluhované autobusy daného podniku byly na žádost tohoto podniku několikrát změněny, a lze tedy vyloučit, že případné závazky veřejné služby byly uloženy, byť implicitně, regionální nebo provinční správou, která poskytla koncesi.
            
   
               (31)
            
               Italské orgány také vysvětlily, že výměnou za výhradní právo poskytovat přepravní služby způsoby a se změnami zavedenými na žádost podniku tento podnik obdržel jako protiplnění za poskytovanou službu provozní příspěvky stanovené italskými právními předpisy na základě standardních nákladů určených v souladu s usnesením z roku 1984. Standardní náklady na službu byly vypočteny za použití v té době platných předpisů (zákon č. 151/81 a regionální zákon č. 16/82), které stanovily příspěvek na služby místní dopravy poskytované na základě standardních přípustných nákladů, jehož účelem mělo být úplné vyrovnání provozního deficitu podniku. Podle italských právních předpisů bylo cílem provozních příspěvků dosažení hospodářské vyváženosti provozovatele služby, zatímco případné další schodky měly být přičteny neúčinnému řízení podniku. Z tohoto důvodu se výslovně předpokládalo, že takovéto další schodky zůstávají k tíži podniku, neboť nebyla přijata všechna opatření nezbytná ke snížení nákladů a zvýšení příjmů.
            
   
               (32)
            
               Italské orgány dále tvrdí, že výpočet dodatečné vyrovnávací platby provedený ex post znalcem pověřeným soudem představuje jasné porušení ustanovení týkajících se společných postupů vyrovnání podle článků 10 a následujících nařízení (EHS) č. 1191/69. Podle italských orgánů se znalec, na kterého se soud obrátil, omezil na analýzu nákladů a příjmů předložených poradcem podniku, které byly určeny ex post a bez vhodného oddělení účtů. Kromě upozornění na nesrovnalosti některých položek dospěl poté k závěru, že dosažený výsledek je v zásadě správný.
            
   
               (33)
            
               Italské orgány se také domnívají, že vyrovnání nedodržuje ani ustanovení nařízení (ES) č. 1370/2007. Zejména výpočet výše vyrovnání nedodržuje metodiku uvedenou v příloze I nařízení (ES) č. 1370/2007 pro výpočet čistého finančního dopadu plnění závazků veřejné služby.
            
   
               (34)
            
               V neposlední řadě italské orgány tvrdí, že rozsudky regionálního správního soudu nařídily uhrazení finančního vyrovnání společnosti Arfea za plnění závazků veřejné služby v letech 1997 a 1998, ale nestanovily žádnou náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení takovýchto příspěvků. Italské orgány vysvětlily, že kromě vyrovnání již přiznaného regionálním správním soudem předložila společnost Arfea dne 6. června 2014 žádost o náhradu škod. Podle italských orgánů to prokazuje, že vyrovnání přiznané společnosti Arfea regionálním správním soudem, které je předmětem tohoto rozhodnutí, nemělo platnost náhrady škody.
            
   4.   PŘIPOMÍNKY ZÚČASTNĚNÝCH TŘETÍCH STRAN
   
   
               (35)
            
               Jedinou dotčenou stranou, která v reakci na rozhodnutí o zahájení řízení připomínky předložila, byla společnost Arfea jako příjemce podpory. Ve svém dopise společnost Arfea nesouhlasí s předběžnými postoji přijatými Komisí v uvedeném rozhodnutí.
            
   
               (36)
            
               Společnost Arfea především tvrdí, že Komise by měla posoudit slučitelnost a oprávněnost posuzovaného opatření pouze podle nařízení (EHS) č. 1191/69, a nikoli podle nařízení (ES) č. 1370/2007. Podle společnosti Arfea nařízení (ES) č. 1370/2007 nelze použít pro situace, které vznikly před jeho vstupem v platnost, tj. dne 3. prosince 2009, jak potvrdil Tribunál v rozsudku ze dne 20. března 2013 ve věci T-92/11, Andersen. Společnost Arfea nicméně tvrdí, že vyrovnání, která jí byla přiznána, jsou v každém případě v souladu s nařízením (ES) č. 1370/2007.
            
   
               (37)
            
               Zadruhé společnost Arfea uvádí, že byla pověřena plněním závazků veřejné služby podle čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení (EHS) č. 1191/69. Podle společnosti Arfea služby místní veřejné dopravy jsou veřejnými službami. V Itálii se údajně těmito službami pověřuje prostřednictvím správních koncesí a závazky veřejné služby spojené s poskytováním služeb jsou specifikovány v koncesních smlouvách a rovněž v dohodách a specifikacích připojených k uvedeným smlouvám. V případě společnosti Arfea se závazky veřejné služby údajně týkaly jízdních řádů, tras spojů, zastávek a tarifů. Pokud jde o skutečnost, že koncese uvádí, že riziko poskytování služby nese provozující podnik, společnost Arfea tvrdí, že se to týká rizik spojených s bezpečností cestujících a třetích stran, nikoli obecného rizika podniku.
            
   
               (38)
            
               Zatřetí společnost Arfea tvrdí, že nepředložení žádosti o zrušení závazků veřejné služby podle článku 4 nařízení (EHS) č. 1191/69 ji nezbavuje práva na vyrovnání podle uvedeného nařízení. Podle společnosti Arfea postup popsaný v článku 4 nařízení (EHS) č. 1191/69 se nevztahuje na závazky veřejné služby uložené podniku po vstupu uvedeného nařízení v platnost. Tento výklad článku 4 nařízení (EHS) č. 1191/69 je podle společnosti Arfea potvrzen rozsudkem Soudního dvora ze dne 3. března 2014 ve věci C-518/12, CTP.
            
   
               (39)
            
               Začtvrté, pokud jde o výpočet výše vyrovnání přiznaného společnosti Arfea regionálním správním soudem pro Piemont, společnost Arfea tvrdí, že posudek znalce jmenovaného soudem nemůže Komise zpochybňovat, neboť se jedná o znalecké dokazování, které výlučně přísluší vnitrostátnímu soudu. V každém případě podle společnosti Arfea parametry pro výpočet vyrovnání byly vymezeny předem v usnesení Regionální rady ze dne 16. února 1984 a vyrovnání nebylo nadměrné. Posuzovaná vyrovnání jsou proto v souladu s příslušnými ustanoveními nařízení (EHS) č. 1191/69.
            
   
               (40)
            
               Zapáté podle společnosti Arfea argumenty shrnuté v 37., 38. a 39. bodě odůvodnění se použijí také pro posouzení slučitelnosti posuzovaného vyrovnání s ustanoveními nařízení (ES) č. 1370/2007. Nicméně pokud jde o soulad vyrovnání s formálními požadavky předepsanými uvedeným nařízením, které Komise cituje v 64. a následujících bodech odůvodnění rozhodnutí o zahájení řízení, společnost Arfea tvrdí, že se na posuzovaný případ nevztahují. Podle společnosti Arfea je právně i logicky nemožné prokázat soulad s takovými požadavky, neboť posuzovaná situace nastala mnoho let před vstupem nařízení (ES) č. 1370/2007 v platnost.
            
   
               (41)
            
               V neposlední řadě společnost Arfea tvrdí, že vyrovnání, která jí byla přiznána regionálním správním soudem pro Piemont, splňují čtyři kritéria uvedená v rozsudku ve věci Altmark. Především společnost Arfea údajně byla pověřena plněním jasně vymezených závazků veřejné služby v souladu s prvním kritériem rozsudku ve věci Altmark. Zadruhé parametry pro výpočet vyrovnání byly předem stanoveny transparentním a objektivním způsobem v usnesení Regionální rady ze dne 16. února 1984 v souladu s druhým kritériem rozsudku ve věci Altmark. Zatřetí posudek znalce stanovil, že vyrovnání nepřekračuje náklady vzniklé při plnění závazků veřejné služby s přihlédnutím k přiměřenému zisku v souladu s třetím kritériem rozsudku ve věci Altmark. V neposlední řadě společnost Arfea vystupuje jako průměrný správně řízený podnik ve smyslu čtvrtého kritéria rozsudku ve věci Altmark, jak dokládá skutečnost, že jeho průměrné náklady na kilometr jsou nižší než standardní regionální náklady.
            
   5.   VYJÁDŘENÍ K PŘIPOMÍNKÁM ZÚČASTNĚNÝCH STRAN
   
   
               (42)
            
               V reakci na připomínky formulované společností Arfea italské orgány bez dalšího potvrzují postoj vyjádřený ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení řízení.
            
   6.   POSOUZENÍ PODPORY
   
   6.1   Existence podpory
   
   
               (43)
            
               V čl. 107 odst. 1 Smlouvy je stanoveno, že „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem“.
            
   
               (44)
            
               Ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy tedy podpůrné opatření představuje podporu, jestliže jsou současně splněny tyto podmínky:
               
                           —
                        
                           výhoda musí být poskytnuta státem nebo ze státních prostředků,
                        
               
                           —
                        
                           opatření musí poskytovat selektivní výhodu tím, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby,
                        
               
                           —
                        
                           opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž a také
                        
               
                           —
                        
                           má vliv na obchod mezi členskými státy.
                        
            
   6.1.1   Přičitatelnost a státní zdroje
   
   
               (45)
            
               Komise konstatuje, že rozsudky regionálního správního soudu ukládají regionu povinnost uhradit společnosti Arfea dodatečnou vyrovnávací platbu za poskytování služeb pravidelné autobusové dopravy v letech 1997 a 1998 na trasách spadajících do působnosti regionu. Znalec ověřil, že společnosti Arfea vznikla v důsledku závazků veřejné služby, které jí byly údajně uloženy, hospodářská nevýhoda v podobě nedostatečného vyrovnání ve výši 1 196 780 EUR za rok 1997 a ve výši 102 814 EUR za rok 1998. S cílem vyhovět uvedeným rozsudkům region dne 7. února 2014 tuto částku společnosti Arfea skutečně uhradil.
            
   
               (46)
            
               Skutečnost, že vnitrostátní soud uložil regionu povinnost vyplatit podniku vyrovnání, nezbavuje region, který rozsudku vyhověl, přičitatelnosti, jelikož vnitrostátní soudy daného státu jakožto státní orgány jsou vázány povinností loajální spolupráce (11).
            
   
               (47)
            
               Opatření je tedy přičitatelné státu a prostředky použité na úhradu tohoto vyrovnání jsou státními prostředky.
            
   6.1.2   Selektivní hospodářská výhoda
   
   
               (48)
            
               Komise v prvé řadě konstatuje, že společnost Arfea provozuje hospodářskou činnost, konkrétně osobní dopravu, a to za úplatu. Proto je třeba společnost Arfea považovat za „podnik“ podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy.
            
   
               (49)
            
               Poskytnutí opatření by nadto mělo být považováno za selektivní, jelikož jeho příjemcem by pravděpodobně byla pouze společnost Arfea.
            
   
               (50)
            
               Pokud jde o poskytnutí hospodářské výhody, z rozsudku ve věci Altmark vyplývá, že vyrovnání poskytnuté státem nebo ze státních prostředků jako protihodnota plnění poskytovaných podniky-příjemci za účelem plnění závazků veřejné služby nepřináší těmto podnikům výhodu, a proto nepředstavuje státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy, pokud současně splňuje tato čtyři kritéria:
               
                           —
                        
                           zaprvé podnik-příjemce byl skutečně pověřen plněním povinností veřejné služby a tyto povinnosti byly jasně definovány,
                        
               
                           —
                        
                           zadruhé parametry pro výpočet vyrovnání musí být předem stanoveny objektivním a transparentním způsobem,
                        
               
                           —
                        
                           zatřetí vyrovnání nesmí přesahovat částku nezbytnou k pokrytí všech nebo části nákladů vynaložených k plnění povinností veřejné služby se zohledněním jak příjmů, které se k nim vztahují, tak zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností,
                        
               
                           —
                        
                           začtvrté, není-li výběr podniku, který má být pověřen plněním povinností veřejné služby, učiněn v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, musí být úroveň nutného vyrovnání určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený dopravními prostředky k tomu, aby mohl uspokojit požadavky veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností, se zohledněním příjmů, které se k nim vztahují, jakož i zisku, který je přiměřený k plnění těchto povinností.
                        
            
   
               (51)
            
               Rozsudek ve věci Altmark stanoví, že k tomu, aby bylo možné vyloučit existenci hospodářské výhody, pokud podniky obdrží vyrovnání za závazky veřejné služby, jež jim byly uloženy, musí být splněna všechna čtyři kritéria současně.
            
   a)   První kritérium rozsudku ve věci Altmark
   
   
               (52)
            
               Pokud jde o první kritérium rozsudku ve věci Altmark, Komise zejména uvádí, že členské státy musí prokázat, že určitý podnik byl pověřen plněním závazků veřejné služby a že uložení takovýchto závazků je odůvodněno obecným zájmem (12). Italské orgány však nevysvětlily, jaké závazky veřejné služby odůvodněné obecným zájmem byly společnosti Arfea uloženy. Naopak tvrdily, že společnost Arfea nebyla pověřena plněním žádného závazku veřejné služby.
            
   
               (53)
            
               Zadruhé Komise uvádí, že pojem závazku veřejné služby se vztahuje na podmínky uložené provozovateli, které by provozovatel na základě svých vlastních obchodních zájmů nepřevzal nebo nepřevzal ve stejném rozsahu bez náhrady. Takovéto podmínky musí být navíc příslušným orgánem jasně stanoveny v pověřovacím aktu. V této souvislosti společnost Arfea nebyla schopna přesně určit závazky veřejné služby, které jí byly uloženy, ani prokázat, že takovéto závazky veřejné služby byly jasně stanoveny v pověřovacím aktu. Z důvodů uvedených v 77. až 82. bodě odůvodnění má navíc Komise za to, že existují oprávněné důvody se domnívat, že společnosti Arfea nebyly uloženy jasně stanovené závazky veřejné služby.
            
   b)   Druhé kritérium rozsudku ve věci Altmark
   
   
               (54)
            
               Pokud jde o druhé kritérium rozsudku ve věci Altmark, Komise uvádí, že parametry pro výpočet vyrovnání poskytnutého společnosti Arfea na základě rozsudků regionálního správního soudu nebyly předem stanoveny. Tyto parametry vyplývají pouze z výpočtu provedeného ex post znalcem na základě různých hypotéz, které nebyly uspokojivě zdůvodněné, a bez oddělení účtů.
            
   
               (55)
            
               Na rozdíl od tvrzení společnosti Arfea se nelze domnívat, že parametry pro výpočet dotčených vyrovnání byly stanoveny v usnesení Regionální rady ze dne 16. února 1984. Vyrovnání přiznaná společnosti Arfea regionálním správním soudem jsou dodatečnými vyrovnávacími platbami, jejichž konkrétním cílem bylo pokrýt finanční břemeno závazků veřejné služby údajně uložených společnosti Arfea, které plně nepokryla vyrovnání poskytnutá podniku podle usnesení Regionální rady ze dne 16. února 1984.
            
   
               (56)
            
               Tento přístup je v rozporu s druhým kritériem rozsudku ve věci Altmark a jakékoli vyrovnání poskytnuté na takovémto základě představuje státní podporu. V rozsudku ve věci Altmark Soudní dvůr totiž vysvětlil, že „vyrovnání poskytnuté členským státem za ztráty vzniklé podniku, aniž by byly předem stanoveny parametry takového vyrovnání, po jehož poskytnutí se ukáže, že provozování určitých služeb v rámci plnění povinností veřejné služby nebylo hospodářsky životaschopné, představuje finanční zásah spadající pod pojem „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy“ (13).
            
   
               (57)
            
               Komise proto dospěla k závěru, že oznámené opatření nesplňuje druhé kritérium rozsudku ve věci Altmark.
            
   c)   Třetí kritérium rozsudku ve věci Altmark
   
   
               (58)
            
               Pokud jde o třetí kritérium rozsudku Altmark, Komise se především domnívá, že pokud podnik provozuje jak činnosti, na které se vztahují závazky veřejné služby, tak činnosti, na které se závazky veřejné služby nevztahují, nelze bez odpovídajícího oddělení účtů mezi různými činnostmi poskytovatele s přesností určit náklady vzniklé při plnění těchto závazků.
            
   
               (59)
            
               V posuzovaném případě italské orgány tvrdily, že společnost Arfea nezavedla odpovídající systém oddělených účtů mezi činnostmi, na které se údajně vztahují závazky veřejné služby uložené regionem Piemont, a jejími dalšími činnostmi. Rovněž Komise vyjádřila pochybnosti, pokud jde o skutečnost, že společnost Arfea zavedla takovýto systém oddělených účtů, a společnost v tomto ohledu neměla připomínky. Kromě toho z výpisů z účtů společnosti Arfea použitých znalcem pověřeným soudem, aby určil výši vyrovnání, nevyplývá žádné oddělení účtů mezi různými činnostmi společnosti Arfea. Rozdělení nákladů bylo provedeno ex post znalcem jmenovaným soudem za použití základního modelu zpracovaného poradci společnosti Arfea, který stanovil procenta nákladů, která mají být přiřazena různým činnostem podniku.
            
   
               (60)
            
               Zadruhé se Komise domnívá, že úrovně zisku zohledněné znalcem pro výpočet výše vyrovnání jsou vyšší než to, co lze považovat za přiměřený zisk ve smyslu třetího kritéria rozsudku ve věci Altmark.
            
   
               (61)
            
               Znalec se domníval, že míra výnosu z investovaného kapitálu odpovídající 12,89 % za rok 1997 a 10,81 % za rok 1998 představuje přiměřenou úroveň zisku; tyto míry vycházejí z výnosu italských státních pokladničních poukázek (6,8 % v roce 1997) plus průměrná riziková přirážka (4,8 % v roce 1997) upravená směrem nahoru, aby se zohlednila finanční situaci společnosti Arfea (1,28 pro rok 1997).
            
   
               (62)
            
               V této souvislosti Komise uvádí, že riziková přirážka určená znalcem je mimořádně vysoká vzhledem k tomu, že vystavení společnosti Arfea riziku je spíše omezené. Ve skutečnosti společnost Arfea provozovala koncese na základě výhradního práva, které ji chránilo před konkurencí dalších provozovatelů, a vyrovnání určené znalcem pokrývalo údajné celkové náklady vzniklé při plnění závazků veřejné služby.
            
   
               (63)
            
               Komise dále uvádí, že přestože znalec konstatoval, že odvětví dopravy představuje nižší průměrné riziko, než je riziko tržní, upravil rizikovou přirážku směrem nahoru za účelem zohlednění finančního vystavení společnosti Arfea, které bylo vyšší než průměr v odvětví. Znalec tak nezohlednil riziko průměrného dopravního podniku, ale riziko samotné společnosti Arfea, které bylo vyšší než průměr v odvětví.
            
   
               (64)
            
               Na základě výše uvedených skutečností se Komise domnívá, že třetí kritérium rozsudku ve věci Altmark není splněno.
            
   d)   Závěr
   
               (65)
            
               Jelikož vzhledem ke kumulativní povaze kritérií rozsudku ve věci Altmark posuzované opatření nesplňuje první tři kritéria, neexistují důvody k tomu, aby Komise zkoumala, zda je čtvrté kritérium uvedeného rozsudku splněno.
            
   
               (66)
            
               Na základě výše uvedených úvah se Komise domnívá, že dodatečná vyrovnávací platba uhrazená společnosti Arfea za služby poskytované během posuzovaného období nesplňuje čtyři kumulativní kritéria rozsudku ve věci Altmark, a proto poskytla podniku selektivní hospodářskou výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy.
            
   6.1.2   Narušení hospodářské soutěže a vliv na obchod mezi členskými státy
   
   
               (67)
            
               Komise zejména podotýká, že posuzovaná vyrovnání byla poskytnuta společnosti Arfea na základě dvou rozsudků regionálního správního soudu pro Piemont ze dne 10. října 2013 a byla vyplacena regionem Piemont dne 7. února 2014, tj. dlouho poté, co byl trh osobní autobusové dopravy otevřen hospodářské soutěži v Unii.
            
   
               (68)
            
               V této souvislosti Soudní dvůr v rozsudku ve věci Altmark uvedl, že již od roku 1995 začalo několik států otevírat jednotlivé dopravní trhy podnikům usazeným v jiných členských státech, takže v daném okamžiku již řada podniků nabízela služby místní či regionální dopravy v jiných členských státech, než byla jejich domovská země.
            
   
               (69)
            
               Z tohoto důvodu by jakékoli vyrovnání poskytnuté společnosti Arfea mělo být považováno za opatření způsobilé narušit hospodářskou soutěž v oblasti poskytování služeb osobní autobusové dopravy a ovlivňovat obchod mezi členskými státy, a to v tom ohledu, že by mohlo nepříznivě ovlivnit možnost dopravních podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby v Itálii, a za opatření, které posiluje postavení společnosti Arfea na trhu tím, že ji osvobozuje od nákladů, které by jinak musela vynaložit v rámci své běžné hospodářské činnosti.
            
   
               (70)
            
               Komise dále konstatuje, že společnost Arfea působí i na dalších trzích, jako je trh služeb soukromé dopravy, a že tudíž soutěží s dalšími podniky v rámci Unie, které působí na těchto trzích. Jakékoli vyrovnání poskytnuté společnosti Arfea by tedy mohlo narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy také na těchto trzích.
            
   
               (71)
            
               Komise proto dospěla k závěru, že opatření narušuje hospodářskou soutěž a ovlivňuje obchod mezi členskými státy.
            
   6.1.4   Závěr
   
   
               (72)
            
               S ohledem na uvedená odůvodnění má Komise za to, že opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy.
            
   6.2   Vynětí z oznamovací povinnosti podle nařízení (EHS) č. 1191/69
   
   
               (73)
            
               Z odůvodnění regionálního správního soudu, podle kterého společnost Arfea měla právo na dodatečnou vyrovnávací platbu za závazek veřejné služby podle nařízení (EHS) č. 1191/69, vyplývá, že společnost Arfea měla získat právo na dodatečnou vyrovnávací platbu v okamžiku, kdy poskytovala uvedené služby, a tyto vyrovnávací platby měly být vyňaty z oznamovací povinnosti podle čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69. V opačném případě, pokud by vyrovnání představovalo státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, neoznámením by se toto vyrovnání stalo protiprávním podle článku 108 Smlouvy. Na základě čl. 17 odst. 2 výše uvedeného nařízení jsou totiž vyrovnání vyplacená podle uvedeného nařízení vyňata z postupu informování předem podle čl. 108 odst. 3 Smlouvy, a tudíž se na ně nevztahuje oznamovací povinnost.
            
   
               (74)
            
               Jak v této souvislosti vyplývá z rozsudku ve věci Combus, pojem „vyrovnání za veřejnou službu“ podle definice zmíněného ustanovení musí být vykládán velmi restriktivně (14). Vynětí z oznamovací povinnosti podle čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69 se vztahuje výlučně na vyrovnání za závazky veřejné služby jednostranně uložené podniku podle článku 2 uvedeného nařízení a vypočtené metodou popsanou v článcích 10 až 13 téhož nařízení (společné postupy vyrovnání). Nevztahuje se však na smlouvy o veřejných službách podle definice uvedené v článku 14 zmíněného nařízení. Vyrovnání přiznané na základě smlouvy o veřejných službách podle definice uvedené v článku 14 nařízení (EHS) č. 1191/69, které představuje státní podporu, musí být oznámeno Komisi předtím, než bude poskytnuto. V souladu s článkem 108 Smlouvy bude mít neoznámení za následek, že dané vyrovnání bude považováno za protiprávně poskytnutou podporu.
            
   
               (75)
            
               Za účelem stanovení, zda v daném případě čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69 skutečně italské orgány zprošťuje povinnosti předchozího oznámení, je tedy nezbytné určit, zaprvé, zda region skutečně jednostranně uložil společnosti Arfea závazek veřejné služby, a zadruhé, zda je přiznané vyrovnání za tento závazek v souladu s nařízením (EHS) č. 1191/69. Komise postupně posoudí obě otázky.
            
   i)   Jednostranně uložený závazek veřejné služby
   
               (76)
            
               Společnost Arfea tvrdí, že jí region Piemont uložil závazky veřejné služby vymezené v koncesních smlouvách o poskytování služeb autobusové dopravy, jakož i v dohodách a specifikacích připojených k uvedeným smlouvám. Tyto závazky veřejné služby se měly týkat jízdních řádů, tras spojů, zastávek a tarifů.
            
   
               (77)
            
               Komise zaprvé konstatuje, že všechny koncesní smlouvy předpokládaly roční dobu platnosti a bylo možné je obnovit na žádost poskytovatele dopravních služeb pod podmínkou uhrazení poplatku za koncesi. Z toho vyplývá, že tyto koncese představovaly základ smluvního vztahu mezi společností Arfea a regionem Piemont, do kterého společnost Arfea vstoupila dobrovolně.
            
   
               (78)
            
               Nelze se tedy domnívat, že na základě těchto dohod byly společnosti Arfea jednostranně uloženy závazky veřejné služby ve smyslu nařízení (EHS) č. 1191/69. Jak připomněl Tribunál v rozsudku ze dne 3. března 2016 ve věci T-15/14, Simet, dobrovolný vstup do vztahu smluvního typu se liší od jednostranného uložení závazku veřejné služby a nezakládá povinnost vyrovnání podle nařízení (EHS) č. 1191/69 (15).
            
   
               (79)
            
               Zadruhé Komise konstatuje, že společnost Arfea jasně neurčila dohody a specifikace připojené ke koncesním smlouvám, kterými jí měly být uloženy závazky veřejné služby. Komise se nicméně domnívá, že společnost Arfea se odvolává na specifikace týkající se tras a jízdních řádů připojené ke koncesním smlouvám a rovněž na tabulky, které stanoví regionální tarify, na které odkazovaly některé koncesní smlouvy.
            
   
               (80)
            
               Pokud jde o uvedené specifikace, Komise konstatuje, že nemohou být považovány za jednostranné uložení závazku veřejné služby společnosti Arfea. Stejně jako koncesní smlouvy byly totiž společností Arfea podepsány dobrovolně. Kromě toho obsah specifikací, například trasy, byl pro různé koncese změněn na žádost společnosti Arfea. Nemohou být tedy považovány za jednostranné uložení závazků veřejné služby ve smyslu článku 2 nařízení (EHS) č. 1191/69.
            
   
               (81)
            
               Pokud jde o tabulky, které stanoví regionální tarify, včetně maximálních tarifů pro všechny cestující, Komise uvádí, že v rozsudku ze dne 3. března 2016 ve věci T-15/14, Simet, Tribunál upřesnil, že předpisy obecné povahy týkající se tarifů neukládají závazek veřejné služby ve smyslu článku 2 nařízení (EHS) č. 1191/69. Podle Tribunálu se totiž pojem tarifní závazek ve smyslu uvedeného ustanovení omezuje na maximální tarify uložené pro konkrétní kategorii cestujících nebo zboží a nezahrnuje obecná opatření cenové politiky (16).
            
   
               (82)
            
               V neposlední řadě Komise podotýká, že v každém případě skutečnost, že společnost Arfea požádala o obnovu koncesí, a dokonce uhradila za tímto účelem poplatek, jistě nemůže být slučitelná s uložením závazku veřejné služby podle čl. 2 odst. 1 nařízení (EHS) č. 1191/69. Ve smyslu uvedeného ustanovení se totiž závazky veřejné služby rozumí „závazky, které by daný dopravní podnik na základě svých vlastních obchodních zájmů nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek“. Jak uvedl Tribunál v rozsudku ze dne 3. března 2016 ve věci T-15/14, Simet, lze těžko věřit, že podnik požádá o obnovu koncese s přihlédnutím k závazkům s tím spojených, pokud je příslušný provoz v rozporu s jeho obchodními zájmy.
            
   ii)   Soulad vyrovnání se společnými postupy vyrovnání
   
               (83)
            
               I kdyby byla prokázána existence závazků veřejné služby jednostranně uložených společnosti Arfea, což není, vyrovnání za takové služby by přesto muselo být v souladu se společnými postupy vyrovnání podle nařízení (EHS) č. 1191/69 (oddíl IV), aby mohlo být vyňato z postupu informování předem podle čl. 17 odst. 2 uvedeného nařízení. Komise se nedomnívá, že je tato podmínka splněna.
            
   
               (84)
            
               V této souvislosti Komise především připomíná, že z článků 10 a 11 nařízení (EHS) č. 1191/69 vyplývá, že vyrovnání nemůže převyšovat finanční břemeno podniku v důsledku uložení závazků veřejné služby. Navíc čl. 1 odst. 5 nařízení (EHS) č. 1191/69 ve znění použitelném od 1. července 1992 stanoví, že: „Pokud dopravní podnik provozuje současně služby plynoucí ze závazků veřejné služby a jiné činnosti, musí být veřejné služby provozovány oddělenými divizemi, splňujícími alespoň tyto podmínky:
               
                           a)
                        provozní účty pro každou z těchto činností jsou oddělené a podíl prostředků příslušejících každé z nich se určuje v souladu s platnými účetními pravidly;
               […]“.
            
   
               (85)
            
               Zadruhé Komise připomíná, že článek 13 nařízení (EHS) č. 1191/69 ukládá, aby správní orgány částku vyrovnání stanovily předem.
            
   
               (86)
            
               V posuzovaném případě má Komise za to, že vyrovnání poskytnuté společnosti Arfea tyto podmínky nesplňuje.
            
   
               (87)
            
               Komise především konstatuje, že jak je uvedeno v 59. bodě odůvodnění, nebylo prokázáno, že společnost Arfea zavedla odpovídající systém oddělených účtů mezi činnostmi, na které se údajně vztahují závazky veřejné služby, a jejími dalšími činnostmi, jak stanoví čl. 1 odst. 5 písm. a) nařízení (EHS) č. 1191/69. Naopak výpisy z účtů společnosti Arfea týkající se let 1997 a 1998, které použil znalec pověřený soudem pro určení výše vyrovnání, ukazují, že náklady nebyly podle činností rozlišovány.
            
   
               (88)
            
               Zadruhé Komise uvádí, že v rozporu s článkem 13 nařízení (EHS) č. 1191/69 vyrovnání poskytnuté společnosti Arfea nebylo stanoveno předem, ale bylo určeno na základě posouzení ex post nařízeného regionálním správním soudem.
            
   
               (89)
            
               S ohledem na tyto připomínky dospěla Komise k závěru, že dodatečné vyrovnávací platby poskytnuté společnosti Arfea regionálním správním soudem pro Piemont nebyly vyňaty z postupu informování předem podle čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69.
            
   6.3   Slučitelnost podpory
   
   
               (90)
            
               Jelikož nebylo prokázáno, že posuzované opatření bylo vyňato z postupu informování předem podle čl. 17 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1191/69, je třeba posoudit slučitelnost takovýchto plateb s vnitřním trhem, neboť se má za to, že představují státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, jak je uvedeno v oddíle 6.1.
            
   
               (91)
            
               V této souvislosti článek 93 Smlouvy obsahuje pravidla upravující slučitelnost státních podpor v rámci koordinace dopravy a závazků veřejné služby v odvětví dopravy a ve vztahu k čl. 107 odst. 3 a k čl. 106 odst. 2 představuje lex specialis, protože obsahuje zvláštní ustanovení v oblasti slučitelnosti státních podpor. Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení „připouští slučitelnost podpor na dopravu s vnitřním trhem pouze v přesně vymezených případech, které nejsou na újmu obecným zájmům [Unie]“ (17).
            
   
               (92)
            
               Dne 3. prosince 2009 vstoupilo v platnost nařízení (ES) č. 1370/2007, kterým se zrušují nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a nařízení Rady (EHS) č. 1107/70 (18). Nařízení (ES) č. 1370/2007 se vztahuje na kompenzace závazků veřejné služby v odvětví přepravy cestujících po železnici a silnici.
            
   
               (93)
            
               Komise má za to, že posouzení slučitelnosti neoznámeného opatření je třeba provést podle nařízení (ES) č. 1370/2007, neboť to je právní úprava platná v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí. Komise také podotýká, že dodatečná vyrovnávací platba poskytnutá společnosti Arfea regionálním správním soudem byla vyplacena dne 7. února 2014 (19).
            
   
               (94)
            
               Podle čl. 9 odst. 1 nařízení (ES) č. 1370/2007 „kompenzace za provozování veřejných služeb v přepravě cestujících nebo za plnění tarifních závazků stanovených v obecných pravidlech vyplacené v souladu s tímto nařízením jsou slučitelné s [vnitřním] trhem. Tyto kompenzace jsou osvobozeny od povinnosti předchozího oznámení podle čl. [108 odst. 3] Smlouvy“.
            
   
               (95)
            
               Z důvodů uvedených níže má Komise za to, že neoznámené vyrovnání není v souladu s nařízením (ES) č. 1370/2007, a proto nemůže být prohlášeno za slučitelné s vnitřním trhem podle čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení.
            
   
               (96)
            
               Komise zejména uvádí, že koncesní smlouvy nesplňují ustanovení článku 4 výše uvedeného nařízení, který vymezuje povinný obsah smluv o veřejných službách a obecných pravidel:
               
                           —
                        
                           ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. b) stanoví, že ukazatele, na základě kterých se vypočítá platba případné kompenzace, musí být stanoveny předem, a to objektivním a transparentním způsobem, který zabraňuje nadměrnému poskytnutí kompenzací. Jak je však vysvětleno v 54. až 57. bodě odůvodnění, které se týkají druhého kritéria rozsudku ve věci Altmark, dodatečné vyrovnávací platby poskytnuté společnosti Arfea nebyly vypočteny na základě ukazatelů stanovených předem objektivním a transparentním způsobem,
                        
               
                           —
                        
                           ustanovení čl. 4 odst. 1 písm. c) a čl. 4 odst. 2 stanoví, že smlouvy o veřejných službách vymezí způsoby rozdělování nákladů a příjmů spojených s poskytováním služeb. Koncesní smlouvy však neobsahovaly způsoby rozdělování nákladů a příjmů a, jak je vysvětleno v 59. bodě odůvodnění, společnost Arfea nezavedla odpovídající systém oddělených účtů mezi svými jednotlivými činnostmi.
                        
            
   
               (97)
            
               Zadruhé Komise uvádí, že dotčené opatření nesplňuje ustanovení nařízení (ES) č. 1370/2007 týkající se výpočtu výše kompenzace.
            
   
               (98)
            
               Ustanovení čl. 6 odst. 1 nařízení (ES) č. 1370/2007 stanoví, že v případě přímo uzavřených smluv o veřejných službách musí být kompenzace v souladu s ustanoveními nařízení (ES) č. 1370/2007 a s ustanoveními přílohy, aby bylo zajištěno, že nepřekročí výši, která je nezbytná k plnění závazku veřejné služby.
            
   
               (99)
            
               Příloha nařízení (ES) č. 1370/2007 v bodě 2 stanoví, že kompenzace nesmí překročit částku rovnající se finančnímu dopadu, který odpovídá součtu těchto činitelů: náklady vzniklé v souvislosti se závazkem veřejné služby, minus zisky z jízdného, minus jakékoli kladné finanční dopady vzniklé v rámci sítě provozované v souvislosti s daným závazkem veřejné služby, plus přiměřený zisk. Bod 4 přílohy stanoví, že náklady a příjmy musí být vypočteny v souladu s platnými účetními a daňovými pravidly. V bodě 5 přílohy se stanoví: „v případě, kdy provozovatel veřejných služeb provozuje nejen služby, pro něž je poskytována kompenzace a které podléhají závazkům veřejné služby, ale i jiné činnosti, musí být účetnictví uvedených veřejných služeb rozděleno tak, aby splňovalo alespoň tyto podmínky:
               
                           —
                        
                           provozní účty pro každou z těchto činností jsou oddělené a část příslušných aktiv a fixní náklady jsou přidělovány podle platných účetních a daňových pravidel,
                        
               
                           —
                        
                           všechny variabilní náklady, příslušný příspěvek na fixní náklady a přiměřený zisk spojený s jakoukoli jinou činností provozovatele veřejných služeb nemohou být za žádných okolností účtovány daným veřejným službám,
                        
               
                           —
                        
                           náklady veřejných služeb jsou vyrovnávány provozními příjmy a platbami orgánů veřejné správy, aniž by byl umožněn převod příjmů do jiného odvětví činnosti provozovatele veřejných služeb“.
                        
            
   
               (100)
            
               Jak již však bylo uvedeno v 59. bodě odůvodnění, společnost Arfea nezavedla odpovídající systém oddělených účtů mezi činnostmi, které údajně podléhají závazkům veřejné služby, a jinými svými činnostmi, jak stanoví bod 5 přílohy nařízení (ES) č. 1370/2007. Bez ohledu na to, jaké vyrovnání se nakonec přizná, nelze tedy prokázat, že toto vyrovnání nepřekročí částku rovnající se čistému finančnímu dopadu, který odpovídá součtu pozitivních nebo negativních dopadů, které má plnění závazku veřejné služby na náklady a příjmy provozovatele veřejných služeb (bod 2 přílohy nařízení (ES) č. 1370/2007). Kromě toho vzhledem k neexistenci předem stanovených ukazatelů musí být každý výpočet kompenzace nutně proveden ex post na základě libovolně stanovených hypotéz, jak učinili poradci společnosti Arfea a znalec pověřený regionálním správním soudem pro Piemont. V neposlední řadě, jak je uvedeno v 60. až 63. bodě odůvodnění, úrovně zisku zohledněné znalcem pro výpočet výše kompenzací jsou vyšší než to, co lze považovat za přiměřený zisk.
            
   
               (101)
            
               Zatřetí Komise konstatuje, že sama společnost Arfea uznala, že ustanovení nařízení (ES) č. 1370/2007 nejsou v posuzovaném případě splněna, a tvrdila, že je právně a logicky nemožné takovýto soulad prokázat, neboť posuzovaná situace nastala mnoho let před vstupem uvedeného nařízení v platnost.
            
   
               (102)
            
               V důsledku toho má Komise za to, že dodatečná vyrovnávací platba poskytnutá na základě rozhodnutí regionálního správního soudu nebyla vyplacena v souladu s ustanoveními nařízení (ES) č. 1370/2007, a proto není slučitelná s vnitřním trhem.
            
   6.4   Vyrovnání přiznané regionálním správním soudem nepředstavuje náhradu škody
   
   
               (103)
            
               V rozhodnutí o zahájení řízení Komise vyzvala dotčené strany k podání připomínek s cílem stanovit, zda se rozsudky regionálního správního soudu netýkají spíše přiznání náhrady škody za údajné porušení práva než přiznání vyrovnání za veřejnou službu podle použitelných nařízení Rady. V této souvislosti podaly připomínky pouze italské orgány, které tvrdily, že dotčené opatření představuje vyrovnání za plnění závazků veřejné služby, a nikoli náhradu škody.
            
   
               (104)
            
               Komise v této souvislosti upozorňuje, že za určitých okolností nepředstavuje náhrada škody způsobené protiprávním jednáním či jednáním přičitatelným vnitrostátním orgánům (20) výhodu, a není tedy považována za státní podporu podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy (21). Účel náhrady utrpěné škody se liší od účelu státní podpory, neboť cílem náhrady škody je navrátit poškozenou stranu do stavu, v němž se nacházela před jednáním, které škodu způsobilo, jakoby k tomuto jednání nikdy nedošlo (restitutio in integrum).
            
   
               (105)
            
               Náhrada škody se však musí zakládat na obecném pravidle o náhradě škody, aby nespadala do oblasti působnosti předpisů o státních podporách (22). V rozsudku ve věci Lucchini Soudní dvůr rovněž stanovil, že vnitrostátní soud nemůže použít vnitrostátní právo, pokud by jeho použití bránilo „použití práva Společenství, jelikož by znemožnilo navrácení státní podpory, která byla poskytnuta v rozporu s právem Společenství“ (23). Tento rozsudek vychází ze zásady, že ustanovení vnitrostátního práva nelze použít, pokud jeho použití brání správnému použití práva Unie (24). V této souvislosti v rozsudku ze dne 3. března 2016 ve věci T-15/14, Simet, Tribunál stanovil, že náhradu škody způsobené uložením závazků veřejné služby nelze nekvalifikovat jako státní podporu pouze z toho důvodu, že představuje náhradu škody, neboť by to umožnilo obejít uplatnění článků 107 a 108 Smlouvy (25).
            
   
               (106)
            
               Pokud jde o dodatečné vyrovnávací platby, které společnosti Arfea přiznal regionální správní soud, Komise především uvádí, že rozsudky regionálního správního soudu odkazují na právo společnosti Arfea obdržet vyrovnání podle článků 6, 10 a 11 nařízení (EHS) č. 1191/69, jehož výši musí určit správní orgány na základě ověřených údajů. To naznačuje, že podle regionálního správního soudu právo společnosti Arfea na získání dodatečné vyrovnávací platby nevyplývá ani tak z obecného pravidla o náhradě škody způsobené protiprávním jednáním nebo jednáním vnitrostátních orgánů, jako spíše z práv údajně stanovených nařízením (EHS) č. 1191/69.
            
   
               (107)
            
               Zadruhé Komise podotýká, že vedle vyrovnání, která podniku přiznal již regionální správní soud, dne 6. června 2014 společnost Arfea předložila italským soudním orgánům žádost o náhradu škody ze strany regionu Piemont. Ve své žádosti společnost Arfea tvrdila, že v důsledku pozdního uznání vyrovnání, která jí ze strany regionu náležela za období let 1997 a 1998, utrpěla škody. To naznačuje, že sama společnost Arfea se nedomnívá, že vyrovnání přiznaná regionálním správním soudem představují náhradu škody.
            
   
               (108)
            
               Zatřetí má Komise za to, že poskytnutí náhrady společnosti Arfea jako kompenzace finančních nákladů, které vyplývají z údajného jednostranného protiprávního uložení závazků veřejné služby italskými orgány, by představovalo porušení článků 107 a 108 Smlouvy.
            
   
               (109)
            
               To je dáno skutečností, že takovéto přiznání náhrady by mělo pro společnost Arfea přesně týž výsledek jako poskytnutí vyrovnání za závazky veřejné služby v posuzovaném období, a to přestože by koncesní smlouvy, které upravují dotčené služby, nebyly vyňaty z povinnosti předchozího oznámení ani nesplňovaly zásadní požadavky nařízení (EHS) č. 1191/69 nebo nařízení (ES) č. 1370/2007, jak bylo prokázáno výše.
            
   
               (110)
            
               Přiznání této náhrady by tedy v podstatě umožnilo obejít pravidla státní podpory a podmínky stanovené zákonodárcem Unie, na jejichž základě příslušné orgány, které ukládají nebo zadávají závazky veřejné služby, vyrovnávají příslušným provozovatelům náklady, které jim vznikly při plnění závazků veřejné služby. Přiznání náhrady škody odpovídající součtu částek podpory, která měla být poskytnuta, by ve skutečnosti představovalo nepřímé poskytnutí státní podpory považované za protiprávní a neslučitelnou s vnitřním trhem (26). Jak již bylo zmíněno, Tribunál vysvětlil, že za daných okolností nelze pravidla státní podpory obejít pouze proto, že dotčené opatření údajně spočívá v náhradě škody (27).
            
   
               (111)
            
               Komise se proto nedomnívá, že rozsudek regionálního správního soudu zakládá poskytnutí vyrovnání za škody, které společnosti Arfea vznikly v důsledku protiprávního jednání či jiného jednání přičitatelného vnitrostátním orgánům, spíše než přiznání protiprávní a neslučitelné státní podpory zakázané podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy.
            
   
               (112)
            
               Vzhledem k výše uvedenému Komise dospěla k závěru, že neoznámené opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 Smlouvy, která je neslučitelná s vnitřním trhem.
            
   7.   NAVRÁCENÍ PODPORY
   
   
               (113)
            
               Podle Smlouvy a ustálené judikatury Soudního dvora je Komise v případě, že zjistí, že podpora není slučitelná s vnitřním trhem, oprávněna rozhodnout, že dotyčný členský stát takovou podporu zruší nebo upraví (28). Soudní dvůr také opakovaně rozhodl, že povinnost, aby členský stát zrušil podporu považovanou Komisí za neslučitelnou s vnitřním trhem, má za cíl obnovu dřívějšího stavu (29).
            
   
               (114)
            
               Soudní dvůr v tomto ohledu stanovil, že tohoto cíle je dosaženo poté, co příjemce navrátí částky poskytnuté z titulu protiprávních podpor a ztratí tak na trhu výhodu nad svými konkurenty, čímž se obnoví stav, který existoval před vyplacením podpory (30).
            
   
               (115)
            
               V souladu s judikaturou čl. 16 odst. 1 nařízení (EU) č. 2015/1589 Rady (31) uvádí: „Je-li v případech protiprávní podpory přijato záporné rozhodnutí, Komise rozhodne, že dotyčný členský stát učiní všechna nezbytná opatření, aby příjemce podporu navrátil […]“.
            
   
               (116)
            
               Jelikož dotčená opatření byla provedena v rozporu s článkem 108 Smlouvy a je nutno je považovat za protiprávní a neslučitelnou podporu, musí být částka podpory navrácena, aby se obnovil stav, který na trhu existoval před jejich poskytnutím. Navracení se týká období od okamžiku, kdy společnost Arfea začala využívat výhody, tj. od okamžiku, kdy jí byly podpory dány k dispozici (tedy 7. února 2014) až do skutečného navrácení. Částky, které mají být navráceny, zahrnují splatné úroky až do skutečného navrácení,
            
   PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ:
   Článek 1
   Státní podpora ve výši 1 299 594 EUR, kterou Italská republika protiprávně poskytla společnosti Arfea v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie, je neslučitelná s vnitřním trhem.
   Článek 2
   1.   Italská republika zajistí, aby příjemce navrátil podporu uvedenou v článku 1.
   2.   Částky, které mají být navráceny, zahrnují úroky za období od 7. února 2014 do data jejich skutečného navrácení.
   3.   Úroky se vypočtou jako složený úrok v souladu s kapitolou V nařízení Komise (ES) č. 794/2004 (32) a s nařízením Komise (ES) č. 271/2008 (33), kterým se mění nařízení (ES) č. 794/2004.
   4.   Italská republika zruší všechny zbývající výplaty podpory uvedené v článku 1 s účinností ke dni přijetí tohoto rozhodnutí.
   Článek 3
   1.   Navrácení podpory uvedené v článku 1 se provede s okamžitým účinkem.
   2.   Italská republika zajistí provedení tohoto rozhodnutí ve lhůtě čtyř měsíců ode dne jeho oznámení.
   Článek 4
   1.   Do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí předá Italská republika Komisi tyto informace:
   
               a)
            
               celkovou částku (jistinu a úroky), kterou má příjemce navrátit;
            
   
               b)
            
               podrobný popis opatření k zajištění souladu s tímto rozhodnutím, která již byla přijata a která se plánují;
            
   
               c)
            
               doklady prokazující, že příjemci bylo nařízeno, aby podporu vrátil.
            
   2.   Italská republika bude Komisi informovat o průběhu vnitrostátních opatření přijatých k provedení tohoto rozhodnutí až do úplného navrácení podpory uvedené v článku 1. Na žádost Komise neprodleně předloží informace o opatřeních k provedení tohoto rozhodnutí, která již byla přijata a která se plánují. Poskytne rovněž podrobné informace o výši podpory a úrocích, které již příjemce navrátil.
   Článek 5
   Toto rozhodnutí je určeno Italské republice.
   
      V Bruselu dne 10. června 2016.
      
         
            Za Komisi
         
         Margrethe VESTAGER
         
            členka Komise
         
      
   
   
   
      (1)  Úř. věst. C 219, 3.7.2015, s. 12.
   
      (2)  Viz poznámka pod čarou č. 1.
   
      (3)  Zákon č. 151 ze dne 10. dubna 1981. Rámcový zákon pro organizaci, restrukturalizaci a posílení místní veřejné dopravy. Zřízení národního fondu pro vyrovnání provozních schodků a pro investice v odvětví (Úřední věstník Italské republiky č. 113, 24.4.1981), dostupný na adrese: http://www.normattiva.it/uri-res/N2Ls?urn:nir:stato:legge:1981-04-10;151.
   
      (4)  Regionální zákon č. 16 ze dne 23. července 1982. Finanční zásahy regionu v odvětví veřejné osobní dopravy (oběžník Bollettino ufficiale č. 30, 28.7.1982), dostupný na adrese: http://arianna.consiglioregionale.piemonte.it/base/leggi/l1982016.html.
   
      (5)  Nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 ze dne 26. června 1969 o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (Úř. věst. L 156, 28.6.1969, s. 1).
   
      (6)  Rozsudek č. 5043 ze dne 28. srpna 2006.
   
      (7)  Věc C-280/00, Altmark Trans / Regierungspräsidium Magdeburg, EU:C:2003:415.
   
      (8)  Viz příloha I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (Úř. věst. L 315, 3.12.2007, s. 1).
   
      (9)  Podle bodu 2 přílohy: „Dopady se posoudí porovnáním situace, kdy je závazek veřejné služby splněn, se situací, která by nastala, kdyby závazek nebyl splněn. Pro účely výpočtu čistého finančního dopadu se příslušný orgán řídí tímto vzorcem:
   
               —
            
               Náklady vzniklé v souvislosti se závazkem veřejné služby nebo souborem závazků veřejné služby uloženým příslušným orgánem nebo orgány, obsažený ve smlouvě o veřejných službách nebo v obecném pravidle,
            
   
               —
            
               minus jakékoli kladné finanční dopady vzniklé v rámci sítě provozované v souvislosti s daným závazkem (závazky) veřejné služby,
            
   
               —
            
               minus zisky z tarifu nebo jakýkoli jiný příjem vzniklý při plnění daného závazku (závazků) veřejné služby,
            
   
               —
            
               plus přiměřený zisk,
            
   rovná se čistý finanční dopad.“
   
      (10)  Usnesení z roku 1984 stanovilo úrovně „standardních nákladů“ pro služby autobusové a tramvajové dopravy pro město Turín a pro další obce v Piemontu a rozlišovalo mezi spoji v nížinném a horském terénu. Článek 1 uvádí, že standardní náklady byly stanoveny na základě obezřetných a přísných kritérií řízení rovněž s přihlédnutím ke kvalitě nabízené služby a zeměpisným podmínkám. Podle článku 4 částka, která je výsledkem použití standardních nákladů na kilometry ujeté poskytovatelem služby, představuje maximální přípustnou úroveň veřejných příspěvků pro příslušný rok, ledaže by náklady skutečně vynaložené poskytovatelem služby byly nižší než standardní náklady. V takovém případě musí být veřejné příspěvky poskytnuty na základě nákladů skutečně vynaložených poskytovatelem služby.
   
      (11)  Věc C-527/12, Komise v. Spolková republika Německo, EU:C:2014:2193, bod 56 a citovaná judikatura. Viz také věc C-119/05, Lucchini, EU:C:2007:434, bod 59.
   
      (12)  Věc T-17/02, Fred Olsen (Sb. rozh. 2005, s. II-2031, bod 216); věc T-289/03, BUPA a další v. Komise (Sb. rozh. 2008, s. II-81, body 166–169 a 172).
   
      (13)  Věc C-280/00, Altmark Trans / Regierungspräsidium Magdeburg, EU:C:2003:415, bod 91.
   
      (14)  Věc T-157/01, Danske Busvognmænd, EU:T:2004:76, body 77 až 79.
   
      (15)  Věc T-15/14, Simet Spa v. Komise, bod 163.
   
      (16)  Věc T-15/14, Simet Spa v. Komise, bod 159.
   
      (17)  Věc 156/77, Komise v. Belgie, EU:C:1978:180, bod 10.
   
      (18)  Nařízení (EHS) č. 1107/70 ze dne 4. června 1970 o poskytování podpor dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (Úř. věst. L 130, 15.6.1970, s. 1)
   
      (19)  Věc C-303/13 Ρ, Komise v. Andersen, bod 55.
   
      (20)  Například občanskoprávní delikt nebo bezdůvodné obohacení.
   
      (21)  Spojené věci 106 až 120/87, Asteris a další v. Řecko a EHS, EU:C:1988:457.
   
      (22)  Viz rozhodnutí Komise ze dne 16. června 2004 o nizozemské podpoře ve prospěch společnosti Akzo-Nobel za účelem minimalizace přepravy chlóru (věc N 304/2003), shrnutí zveřejněno v Úř. věst. C 81, 2.4.2005, s. 4; viz také rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2006 o nizozemské podpoře na přemístění společnosti pro demontáž automobilů Steenbergen (věc N 575/05), shrnutí zveřejněno v Úř. věst. C 80, 13.4.2007, s. 1.
   
      (23)  Věc C-119/05, Lucchini, EU:C:2007:434, bod 59.
   
      (24)  Tamtéž, bod 61.
   
      (25)  Věc T-15/14, Simet Spa v. Komise, body 102 a 103.
   
      (26)  Závěry generálního advokáta ze dne 28. dubna 2005 ve spojených věcech C-346/03 a C-529/03, Atzori, EU:C:2005:256, bod 198.
   
      (27)  Věc T-15/14, Simet Spa v. Komise, body 102 a 103.
   Viz také judikatura Tribunálu týkající se doložek o odškodnění za navrácení státní podpory:
   věc T-384/08, Elliniki Nafpigokataskevastiki AE Chartofylakeiou v. Komise, EU:T:2011:650, a věc T-565/08, Corsica Ferries v. Komise, EU:T:2012:415, body 23, 114 a 120 až 131. Viz také analogicky věc C-111/10 Komise v. Rada, EU:C:2013:785, bod 44.
   
      (28)  Viz věc C-70/72, Komise v. Německo (Sb. rozh. 1973, s. 813, bod 13).
   
      (29)  Viz spojené věci C-278/92, C-279/92 a C-280/92, Španělsko v. Komise, (Sb. rozh. 1994, s. I-4103, bod 75).
   
      (30)  Viz věc C-75/97, Belgie v. Komise (Sb. rozh. 1999, s. I-3671, body 64 a 65).
   
      (31)  Nařízení Rady (EU) č. 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. L 248, 24.9.2015, s. 9).
   
      (32)  Nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (EU) č. 2015/1589, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. L 140, 30.4.2004, s. 1)
   
      (33)  Nařízení Komise (ES) č. 271/2008 ze dne 30. ledna 2008, kterým se mění nařízení (ES) č. 794/2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 82, 25.3.2008, s. 1)
   


Top


Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.